O státnosti

Jaký je vztah mezi pojmy NÁRODNOST a STÁTNOST? České občanství z nás dělá Čechy...?

Někteří lidé se s otázkou po národnosti velmi rychle vypořádají tak, že řeknou - žiju v České republice, mám české občanství, tak mám českou národnost.

Toto zkratkovité uvažování je vládnoucí pražskou mocí samozřejmě utvrzováno, protože pomáhá glajchšaltovat a čechizovat celý prostor státu, v němž ovšem žijí a odedávna žily i jiné národy než český. Na Moravě v prvé řadě národ moravský. Je to jeden z mnoha národů, který nedisponuje vlastním státem. Není v tom výjimkou, naopak je téměř pravidlem, že národy nemají vlastní stát. Naprostá většina národů světa nemá vlastní stát a žije na území jednoho nebo více "cizích" států. Jinými slovy, občanství (=příslušnost ke státu) České republiky NEZNAMENÁ automaticky češství. Občanství a národnost nemá žádnou vazbu a vzájemnou podmíněnost.

 

Je Česká republika pro Moravany skutečně cizí stát?

Neměla by být, ale bohužel je. Je nutno se vážně zamyslet nad tím, co o postavení Moravy (potažmo Moravanů) říká Ústava ČR, a jak to ve skutečnosti funguje. Úvodní souvětí Ústavy zní:

"My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé" .

Fundamentální právní text zakládající státnost ČR je poměrně zmatený. Počítá s existencí občanů ČR již v momentě, kdy dochází (sic! "v čase") k obnově českého státu (zřejmě tedy automaticky počítá s bývalými občany ČSFR). Každopádně je umisťuje do tří zemí, Čech, Moravy a Slezska. Mohlo by se zdát, že jsou to jen nějaké zeměpisné pojmy, geografické vymezení. Ale není tomu tak, Ústava je přeci státoprávní dokument a pracuje se státností. Ty země jsou zmíněny s ohledem na jejich státoprávní tradici. Ostatně je to potvrzeno hned v navazujícím textu (byť je opět zmatečný) poukazem na "dobré tradice dávné státnosti zemí...". Mezi ty dobré tradice zcela jistě patřila i státnost markrabství moravského. Ústava ČR se tedy mimo jiné dovolává státnosti moravské.

Jak je to ovšem ve skutečnosti? Fakticky je Morava plně vtělena do jediné státní správy a nedisponuje byť jen náznakem vlastní správy, již měla do roku 1918 respektive 1949. Realita skutečné České republiky až výsměšným způsobem popírá oficiální stěžejní dokument, podle kterého má v ČR vše fungovat. Postoje mainstreamových médií a představitelů státu jsou v tomto duchu plně čechistické a protimoravské - v rozporu s tím, že je Česká republika definována ne národně, ale občansky, neustále v goebbelsovském tempu omílají adjektiva český, česká, české i v úplně nesmyslných slovních spojeních. Cílem není nic jiného, než čechizace, úplné pohlcení Moravy a Moravanů češstvím. Je to protiprávní, je to definováno jako zločin etnocidy, je to zakázáno Listinou základních lidských práv a svobod, ale děje se to.

 

K čemu nám pomůže hlásit se k moravanství?

Hlásit se k odkazu Moravy lze považovat nejen za právo, ale i za čest, a nejen to, i za závazek. Je zde morální imperativ hlásit se k moravanství, moravské národnosti a jazyku, k moravským tradicím, identitě, kultuře a civilizačnímu odkazu. Nehlásit se k tomu všemu, to je slabost. Lidská bytost je přirozeně vybavena ke společenskému chování. Společnost předpokládá kolektivy, a kolektiv předpokládá určité kolektivní myšlení, potažmo identitu. Moderní teoretikové nacionalismu někdy zametají s etnickými identitami jako se "sociálními konstrukty", pomíjejíce holou skutečnost a tisiciletou historii lidstva. Existuje novodobý tlak na odnárodnění, na zbavení se identit, popřípadě záměnu identit etnických za příslušnost ke státu. A skutečností je, že nikdo nemůže být nucen hlásit se k nějaké národnosti. Existuje (teoretická) svoboda hlásit se k jakékoliv národnosti a nebo také k žádné ((faktické vykonávání tohoto práva tváří v tvář skutečnosti, že např. v ČR je češství denně propagováno až násilně, je samozřejmě na jinou debatu)). Nicméně, člověk, který má předpoklady cítit výše uvedené vazby a závazky, ale odmítne je, popře, páchá morální zradu. Morava je ve svém současném ubohém postavení právě proto, že ve své době příliš mnoho Moravanů opustilo své moravanství. Můžeme sice hledat vinu u druhých, můžeme nadávat na pragocentrismus, na expanzivní čechizmus, na dvě století trvající úpornou snahu nejdříve českého obrození a posléze českého nacionalismu obsadit a asimilovat Moravu. Ale nic z toho by neuspělo, kdyby Moravané zůstali Moravany. Cesta k emancipaci Moravy je podmíněna tím, že bude nadále existovat moravanství.